A bylo lépe?
Vzduch nijak nevoněl. Dalo by se říct, že slunce svítí,
vlastně se to tak i říkalo, ale nikdo už ho dlouhou dobu neviděl. Na vše
dopadaly tmavě červené paprsky, které byly přiváděny na zem z velkých
čtvercových satelitů. Na obloze nebylo ani mráčku, místo bílých „oveček“
skákaly přes obzor reklamy. Tu na kurzy čistého vědomí, tam zas na chutné
tekuté jídlo v tubě.
Kudrnatý, veselý klučina Tobiáš se vedl s dědou Horácem za ruku. Často něco pozoroval na zemi, kopal do kamínků, tahal větvičku nebo odbíhal za mechanickými veverkami. Procházeli se už půl třetí hodiny, prošedivělý vysoký muž s uklidňujícím barytonem na sobě měl stříbrnou kutnu, malý čipera byl oblečen do kombinézy v barvě bleděmodré metalízy. Když došli na konec sadu, posadili se do kovového altánku, který zde stál jako oddechové místo pro kolemjdoucí.
Děd vytáhl z kapsy malou ampulku oleje, vyhrnul suknici od sutany a odhalil modré nohy. Ty vypadaly, jako by je někdo zabalzamoval. Pak nahmatal jakousi zdířku, otevřel nádobku se zvláštní tekutinou a připojil ji na ni.
„Jé děděčku, ty už zase promazáváš?“ Ptal se chlapec upínající pohled na proces doplňování. Horác jen pokýval hlavou a zhluboka oddychoval. Nohama mu začalo probíhat nepatrné světlo.
„To víš, chlapče, jdeme už pěknou dobu. Tento starý model mechanických nohou už moc neslouží. Je potřeba je doplňovat elektrolytickým roztokem.“
„Jé a dědo, ty zníš tak staře. Budeš mi prosím zase vyprávět, jaké to bylo před Velkým pochopením? Prosím, prosím! Jak jste se měli, jaký jste dělali divné věci a jak byla celá země hrozně divná? Notááák.“ Naléhal Tobiáš. Starý muž se uvolnil v ramenou a s upřímným úsměvem si změřil svého vnuka.
„No tak dobrá, ale sedneš si tady ke mně a sníš si svačinu.“ Chlapec se v mžiku usadil a nastavil ruce. Horác vytáhl z druhé kapsy modré jablko a podal mu ho. Tobiáš se zašklebil, pak se ale zakousl a s nataženým krkem začal dědečka vybízet pohledem k vyprávění.
Děd si povytáhl rukáv, něco nastavil na chytrých hodinkách, ty se rozložily na příruční 3D tiskárnu a začaly tisknout cigaretu.
„Tak kde bych tak… ehm no… začal, třeba, no. Bývávalo za Špinavé republiky… No zvířata třebas. Taková veverka, jako jsi dneska honil po sadu, takové byla z masa a kostí. Z takových, jako jsi ty!“ Chlapec vytřeštil oči, rozhlédl se a rychle se vrátil k poslouchání.
„Před Velkým Pochopením existovala taková místa, restaurace se jim říkalo, a tam se jedlo za peníze. Žádná strava v tubě, než se rozhodlo, že budeme jíst jen zeleninu, ovoce a pastu, jedla se i zvířata, obilí a jiné potraviny. Ty nevíš, co to je, viď? Kravičky, prasátka, kozy, vše, co nyní žije v Afrikalandu, se dřív používalo v kuchyni. Lidé se ládovali a pak umírali na různé choroby. No a pak se restaurace zavřely a vznikly super potraviny. Třeba tady to jablíčko, co papáš, to bylo dřív sladkokyselé. Teď už roste támhle,“ ukázal děděček na zakrnělý strom „ty se infuzují pastou na zuby – ta se dříve používala na čištění zubů –, a proto si teď nemusíš zoubky čistit.“ Vycenil děda na Tobiášká chrup a chlapec se uchechtnul.
„Stejně jako okurky nemívaly vždy hořkou krémovou příchuť. Až když jsme je začali hnojit speciální směsí hnojiva a kolagenu, začaly mít krémovou příchuť. A díky nim se naše ženy už nemusí malovat. Okurka týdně a pleť nestárne a nekrabatí se. No, já už to nestihl, a tak vypadám tak, jak vypadám. A všechny potraviny chutnaly tak nějak jinak. Ale lidem to nevyhovovalo, hádali se, jaké jsou lepší a jaké jsou zdravější.“ Horác domluvil a sebral z hodinek vykonstruovanou cigaretu. Potáhl si, ale žádný kouř nevycházel. Cigarety totiž už dávno neexistovaly, ani tabák. Trubička jen prodlužovala nádech, ale to starému muži nevadilo, připomínalo mu to mládí.
„Také existovalo něco, čemu se říkalo papír. Takový tenký dřevěný displej, který nereagoval na prsty. Když se zjistilo, kolik stromů se musí kvůli papíru kácet, plošně se zavedly elektronické zařízení. Problém byl, když sis chtěl utřít zadek. Ale na to dneska máme odsávačky, ty přece znáš.“ Chlapec se zaculil a pokýval hlavou na souhlas.
„Dřevo a uhlí a všechny věci, které jsme tenkrát pálili, se zakázaly. Někdy na přelomu 22. století provedli vědci velký výlov všech plastů z moře a zjistili, že máme dostatek materiálu, kterým můžeme nahradit prakticky všechno. Spolu s kovem jsme tedy začali budovat nový svět.
Začaly se stavět plastové baráky, auta, no však víš, prostě všechno. Ještě existovala jedna věc, kvůli které se celý svět hádal. Ropa. Taková černá hutná tekutina. Na tu dřív jezdila auta. Ale to už si nikdo moc nepamatuje, jak to celé fungovalo.“ Horác se zamyslel, protože už si sám nevybavoval, jak vlastně spalovací motor fungoval.
„Při vynálezu odsávání se zjistilo, že mimo jídelní pasty se z našich zbytků dá tvořit i palivo. A tak teď vše jezdí na naše hnojivo a nemusíme válčit kvůli hloupostem.“ Usmál se dědeček a pohladil chlapce po hlavě. Chvíli spolu jen tak v tichu seděli a přemýšleli. Ticho bylo opravdu ohlušující, kromě jejich hlasů nebylo slyšet ničeho, protože byl veškerý zvuk odsáván do vnější atmosféry. Stejně jako pachy a všechny částice poletující ve vzduchu. To nádherné ticho, říkávali si lidé.
„Víš, to že si tady takhle povídáme a slyšíme se, to dřív neexistovalo. Každý mluvil, každý křičel a přeřvával toho druhého. Všude duněly továrny a auta. To ale zmizelo s Microtalkem. Společnost, která se dříve jmenovala Microsoft, přišla na trh s přelomovou technologií a tu dnes používáme. Nacítění, jak ji znáš ty. Vlastně ti to můžu vysvětlit, bude se ti to hodit, až budeš starší a budeš se rozhodovat, pro jakou neziskovou organizaci budeš pracovat. Microtalk měří náladu, hormony a spoustu dalších věcí v těle. Existuje rozhraní klidové fáze a osobních sympatií. Pokud se v tomto rozhraní potkají dva lidé, dovolí jim to komunikovat skrz ušní implantát, který ti dávali, ještě když jsi ani neuměl říct své jméno. Lidé se tenkrát ošklivě hádali kvůli malichernostem. Dnes už ale nemusíš mluvit s nikým, kdo by byl emocionálně narušený a chtěl ti ublížit. Microtalk takové lidi nesmí spárovat. Ušetřili jsme tak mnoho zbytečných konfliktů. Jistě, pořád existuje internet, máme už ale tak kvalitní algoritmus na „korekturu milého chování“, že tě tam potká jen těžko něco špatného.“
Dědeček zastavil vyprávění a viděl, že malého Tobiáška technické věci trochu nudí. Položil mu ruku na rameno a usmál se na něj. Chlapec se hned napjal a hned uvolnil, aby dal protáhnout svalům a osvěžil pozornost. Zamrkal a pokynul Horácovi k pokračování.
„Víš chlapče, byla to tenkrát zvláštní doba. Lidé se měli rádi, pak se zase rádi neměli, pak válčili a pak se milovali. Obzvláště nejvíc se měli rádi v tavernách. To byla taková místa, no, předchůdce dnešních komunitních terapií. Víš, jak maminka i tatínek chodí 2x týdně povídat si s ostatními lidmi z vesnice. Mluví o tom, co mají na srdci, co by šlo zlepšit, a tak různě. Taverny bývaly velmi oblíbené, říkalo se jim hospoda, putyka, chlastárna, nálevna a každý kraj měl svůj speciální název pro tyto místa, kde se lidé potkávali a navzájem si svěřovali ta největší tajemství, pomlouvali druhé nebo naopak vyprávěli, jak je ten či onen sportovní klub skvělý. Existoval tou dobou takový nešvar, alkohol se mu říkalo, pívo, víno, slivovica…“ Horác se najednou zastavil a zasněně se podíval kamsi do dáli. Ze vzpomínky ho vytrhl až Tobiáš, který ho se zvědavostí v očích tahal za sutanu a pobízel ho, aby pokračoval.
„Jo, no jo, promiň maličký. Alkohol byl taková tekutina, která dodávala lidem sílu. Víš, jako máme dnes Super vodu, obohacenou o hormony a minerály. Dřív se pila voda po litrech, bylo jí hodně, a tak se s ní hodně plýtvalo. Dnes nám stačí kolik?“ zeptal se dědeček vnuka.
„Stačí nám sklenice vody týdně dědečku. A neochoříme, svaly rostou a nálada neupadá. Tak nás to učili ve škole.“ Odpověděl chlapec a jako pochvalu dostal od Horáce lehké poplácání po zádech.
„Správně chlapče, Super vody stačí sklenice týdně. Dřív se pila voda hodně. A pilo se hodně pivo. To byla voda s takovou zkvašenou, shnilou potravinou jménem obilí. A jak už jsem říkal, dodávala lidem sílu a odvahu. Stávalo se pak často, že ti, kteří by normálně k věci nepromluvili a ani mouše by neublížili, zvedali hlas a buráceli, hádali se a ne jednou došlo k fyzickému útoku. Padaly jak výchovné facky, tak tvrdé pěsti.“ Horác vyprávěl s takovou intonací, že Tobiáškovi vyskakovala husí kůže. Zorničky měl ze strachu zúžené a metalízový oblek mu hlásil náhlou změnu v srdečním rytmu. Dědeček zmírnil na dikci a začal mluvit konejšivým, klidným hlasem.
„Neboj chlapče, žádné hospody už dnes neexistují. Jsou z nich právě Komunitní terapeutické srazy, plné klidu, pochopení a řízeného dýchání malých dávek rajského plynu. Vědci dávno zjistili, jak z lidí dostat jen tu jedinou a ze srdce sebranou pravdu.
No, a tak po jedné dlouhé nemoci, která lidstvo postihla, se hospody zakázaly. Prve to byl tedy slušný humbuk. Vzniknaly odbory, demonstrace, a tak různě, lidé se ale stejnak scházeli a popíjeli ten svůj alkohol kdekoliv, kam zákon neviděl. No a pak jedna vědecká instituce za pomocí pouhých stovek miliard dolarů zjistila, že si vlastně všichni potřebují jen pořádně popovídat. Ale opravdu se vším všudy, jak se říká, na plnou hubu. A k tomu se dřív používal alkohol. Ale dnes víme, že malé dávky N2O jazyk rozvážou stejně tak dobře a bez vedlejších efektů. Žádné potenciální monokly a nactiutrhání.“
Tobiášek uznale pokyvoval hlavou. „Dědečku ty jsi tak moudrý a chytrý. Kéž by všichni byli jako ty! Když klukům vyprávím, co mi říkáš, tak jsou z toho úplně mimo. Že prý si vymýšlím a kecám. Ale já ti věřím. Fakt. Maminka říkala, že jsi starší než nejstarší lidské řemeslo. Moc nevím, co to znamená, ale musíš být fakt starej!“
Oba se zasmáli a chlapec skočil praotci okolo ramen. Od satelitů lámané světlo už začínalo odrážet paprsky někam za obzor, a tak se Horác a Tobiáš zvedli a vyrazili na cestu domů.
Kudrnatý, veselý klučina Tobiáš se vedl s dědou Horácem za ruku. Často něco pozoroval na zemi, kopal do kamínků, tahal větvičku nebo odbíhal za mechanickými veverkami. Procházeli se už půl třetí hodiny, prošedivělý vysoký muž s uklidňujícím barytonem na sobě měl stříbrnou kutnu, malý čipera byl oblečen do kombinézy v barvě bleděmodré metalízy. Když došli na konec sadu, posadili se do kovového altánku, který zde stál jako oddechové místo pro kolemjdoucí.
Děd vytáhl z kapsy malou ampulku oleje, vyhrnul suknici od sutany a odhalil modré nohy. Ty vypadaly, jako by je někdo zabalzamoval. Pak nahmatal jakousi zdířku, otevřel nádobku se zvláštní tekutinou a připojil ji na ni.
„Jé děděčku, ty už zase promazáváš?“ Ptal se chlapec upínající pohled na proces doplňování. Horác jen pokýval hlavou a zhluboka oddychoval. Nohama mu začalo probíhat nepatrné světlo.
„To víš, chlapče, jdeme už pěknou dobu. Tento starý model mechanických nohou už moc neslouží. Je potřeba je doplňovat elektrolytickým roztokem.“
„Jé a dědo, ty zníš tak staře. Budeš mi prosím zase vyprávět, jaké to bylo před Velkým pochopením? Prosím, prosím! Jak jste se měli, jaký jste dělali divné věci a jak byla celá země hrozně divná? Notááák.“ Naléhal Tobiáš. Starý muž se uvolnil v ramenou a s upřímným úsměvem si změřil svého vnuka.
„No tak dobrá, ale sedneš si tady ke mně a sníš si svačinu.“ Chlapec se v mžiku usadil a nastavil ruce. Horác vytáhl z druhé kapsy modré jablko a podal mu ho. Tobiáš se zašklebil, pak se ale zakousl a s nataženým krkem začal dědečka vybízet pohledem k vyprávění.
Děd si povytáhl rukáv, něco nastavil na chytrých hodinkách, ty se rozložily na příruční 3D tiskárnu a začaly tisknout cigaretu.
„Tak kde bych tak… ehm no… začal, třeba, no. Bývávalo za Špinavé republiky… No zvířata třebas. Taková veverka, jako jsi dneska honil po sadu, takové byla z masa a kostí. Z takových, jako jsi ty!“ Chlapec vytřeštil oči, rozhlédl se a rychle se vrátil k poslouchání.
„Před Velkým Pochopením existovala taková místa, restaurace se jim říkalo, a tam se jedlo za peníze. Žádná strava v tubě, než se rozhodlo, že budeme jíst jen zeleninu, ovoce a pastu, jedla se i zvířata, obilí a jiné potraviny. Ty nevíš, co to je, viď? Kravičky, prasátka, kozy, vše, co nyní žije v Afrikalandu, se dřív používalo v kuchyni. Lidé se ládovali a pak umírali na různé choroby. No a pak se restaurace zavřely a vznikly super potraviny. Třeba tady to jablíčko, co papáš, to bylo dřív sladkokyselé. Teď už roste támhle,“ ukázal děděček na zakrnělý strom „ty se infuzují pastou na zuby – ta se dříve používala na čištění zubů –, a proto si teď nemusíš zoubky čistit.“ Vycenil děda na Tobiášká chrup a chlapec se uchechtnul.
„Stejně jako okurky nemívaly vždy hořkou krémovou příchuť. Až když jsme je začali hnojit speciální směsí hnojiva a kolagenu, začaly mít krémovou příchuť. A díky nim se naše ženy už nemusí malovat. Okurka týdně a pleť nestárne a nekrabatí se. No, já už to nestihl, a tak vypadám tak, jak vypadám. A všechny potraviny chutnaly tak nějak jinak. Ale lidem to nevyhovovalo, hádali se, jaké jsou lepší a jaké jsou zdravější.“ Horác domluvil a sebral z hodinek vykonstruovanou cigaretu. Potáhl si, ale žádný kouř nevycházel. Cigarety totiž už dávno neexistovaly, ani tabák. Trubička jen prodlužovala nádech, ale to starému muži nevadilo, připomínalo mu to mládí.
„Také existovalo něco, čemu se říkalo papír. Takový tenký dřevěný displej, který nereagoval na prsty. Když se zjistilo, kolik stromů se musí kvůli papíru kácet, plošně se zavedly elektronické zařízení. Problém byl, když sis chtěl utřít zadek. Ale na to dneska máme odsávačky, ty přece znáš.“ Chlapec se zaculil a pokýval hlavou na souhlas.
„Dřevo a uhlí a všechny věci, které jsme tenkrát pálili, se zakázaly. Někdy na přelomu 22. století provedli vědci velký výlov všech plastů z moře a zjistili, že máme dostatek materiálu, kterým můžeme nahradit prakticky všechno. Spolu s kovem jsme tedy začali budovat nový svět.
Začaly se stavět plastové baráky, auta, no však víš, prostě všechno. Ještě existovala jedna věc, kvůli které se celý svět hádal. Ropa. Taková černá hutná tekutina. Na tu dřív jezdila auta. Ale to už si nikdo moc nepamatuje, jak to celé fungovalo.“ Horác se zamyslel, protože už si sám nevybavoval, jak vlastně spalovací motor fungoval.
„Při vynálezu odsávání se zjistilo, že mimo jídelní pasty se z našich zbytků dá tvořit i palivo. A tak teď vše jezdí na naše hnojivo a nemusíme válčit kvůli hloupostem.“ Usmál se dědeček a pohladil chlapce po hlavě. Chvíli spolu jen tak v tichu seděli a přemýšleli. Ticho bylo opravdu ohlušující, kromě jejich hlasů nebylo slyšet ničeho, protože byl veškerý zvuk odsáván do vnější atmosféry. Stejně jako pachy a všechny částice poletující ve vzduchu. To nádherné ticho, říkávali si lidé.
„Víš, to že si tady takhle povídáme a slyšíme se, to dřív neexistovalo. Každý mluvil, každý křičel a přeřvával toho druhého. Všude duněly továrny a auta. To ale zmizelo s Microtalkem. Společnost, která se dříve jmenovala Microsoft, přišla na trh s přelomovou technologií a tu dnes používáme. Nacítění, jak ji znáš ty. Vlastně ti to můžu vysvětlit, bude se ti to hodit, až budeš starší a budeš se rozhodovat, pro jakou neziskovou organizaci budeš pracovat. Microtalk měří náladu, hormony a spoustu dalších věcí v těle. Existuje rozhraní klidové fáze a osobních sympatií. Pokud se v tomto rozhraní potkají dva lidé, dovolí jim to komunikovat skrz ušní implantát, který ti dávali, ještě když jsi ani neuměl říct své jméno. Lidé se tenkrát ošklivě hádali kvůli malichernostem. Dnes už ale nemusíš mluvit s nikým, kdo by byl emocionálně narušený a chtěl ti ublížit. Microtalk takové lidi nesmí spárovat. Ušetřili jsme tak mnoho zbytečných konfliktů. Jistě, pořád existuje internet, máme už ale tak kvalitní algoritmus na „korekturu milého chování“, že tě tam potká jen těžko něco špatného.“
Dědeček zastavil vyprávění a viděl, že malého Tobiáška technické věci trochu nudí. Položil mu ruku na rameno a usmál se na něj. Chlapec se hned napjal a hned uvolnil, aby dal protáhnout svalům a osvěžil pozornost. Zamrkal a pokynul Horácovi k pokračování.
„Víš chlapče, byla to tenkrát zvláštní doba. Lidé se měli rádi, pak se zase rádi neměli, pak válčili a pak se milovali. Obzvláště nejvíc se měli rádi v tavernách. To byla taková místa, no, předchůdce dnešních komunitních terapií. Víš, jak maminka i tatínek chodí 2x týdně povídat si s ostatními lidmi z vesnice. Mluví o tom, co mají na srdci, co by šlo zlepšit, a tak různě. Taverny bývaly velmi oblíbené, říkalo se jim hospoda, putyka, chlastárna, nálevna a každý kraj měl svůj speciální název pro tyto místa, kde se lidé potkávali a navzájem si svěřovali ta největší tajemství, pomlouvali druhé nebo naopak vyprávěli, jak je ten či onen sportovní klub skvělý. Existoval tou dobou takový nešvar, alkohol se mu říkalo, pívo, víno, slivovica…“ Horác se najednou zastavil a zasněně se podíval kamsi do dáli. Ze vzpomínky ho vytrhl až Tobiáš, který ho se zvědavostí v očích tahal za sutanu a pobízel ho, aby pokračoval.
„Jo, no jo, promiň maličký. Alkohol byl taková tekutina, která dodávala lidem sílu. Víš, jako máme dnes Super vodu, obohacenou o hormony a minerály. Dřív se pila voda po litrech, bylo jí hodně, a tak se s ní hodně plýtvalo. Dnes nám stačí kolik?“ zeptal se dědeček vnuka.
„Stačí nám sklenice vody týdně dědečku. A neochoříme, svaly rostou a nálada neupadá. Tak nás to učili ve škole.“ Odpověděl chlapec a jako pochvalu dostal od Horáce lehké poplácání po zádech.
„Správně chlapče, Super vody stačí sklenice týdně. Dřív se pila voda hodně. A pilo se hodně pivo. To byla voda s takovou zkvašenou, shnilou potravinou jménem obilí. A jak už jsem říkal, dodávala lidem sílu a odvahu. Stávalo se pak často, že ti, kteří by normálně k věci nepromluvili a ani mouše by neublížili, zvedali hlas a buráceli, hádali se a ne jednou došlo k fyzickému útoku. Padaly jak výchovné facky, tak tvrdé pěsti.“ Horác vyprávěl s takovou intonací, že Tobiáškovi vyskakovala husí kůže. Zorničky měl ze strachu zúžené a metalízový oblek mu hlásil náhlou změnu v srdečním rytmu. Dědeček zmírnil na dikci a začal mluvit konejšivým, klidným hlasem.
„Neboj chlapče, žádné hospody už dnes neexistují. Jsou z nich právě Komunitní terapeutické srazy, plné klidu, pochopení a řízeného dýchání malých dávek rajského plynu. Vědci dávno zjistili, jak z lidí dostat jen tu jedinou a ze srdce sebranou pravdu.
No, a tak po jedné dlouhé nemoci, která lidstvo postihla, se hospody zakázaly. Prve to byl tedy slušný humbuk. Vzniknaly odbory, demonstrace, a tak různě, lidé se ale stejnak scházeli a popíjeli ten svůj alkohol kdekoliv, kam zákon neviděl. No a pak jedna vědecká instituce za pomocí pouhých stovek miliard dolarů zjistila, že si vlastně všichni potřebují jen pořádně popovídat. Ale opravdu se vším všudy, jak se říká, na plnou hubu. A k tomu se dřív používal alkohol. Ale dnes víme, že malé dávky N2O jazyk rozvážou stejně tak dobře a bez vedlejších efektů. Žádné potenciální monokly a nactiutrhání.“
Tobiášek uznale pokyvoval hlavou. „Dědečku ty jsi tak moudrý a chytrý. Kéž by všichni byli jako ty! Když klukům vyprávím, co mi říkáš, tak jsou z toho úplně mimo. Že prý si vymýšlím a kecám. Ale já ti věřím. Fakt. Maminka říkala, že jsi starší než nejstarší lidské řemeslo. Moc nevím, co to znamená, ale musíš být fakt starej!“
Oba se zasmáli a chlapec skočil praotci okolo ramen. Od satelitů lámané světlo už začínalo odrážet paprsky někam za obzor, a tak se Horác a Tobiáš zvedli a vyrazili na cestu domů.
Komentáře
Okomentovat