Prolog

Vedle tichého hvizdu zimního vánku hrál pokojem klidný temný valčík od Sergeje Rachmaninova. Bylo zhasnuto a oknem, které zabíralo téměř celou stěnu, prosvítal silný paprsek měsíčního světla. Záclony vlály nehnutě, jakoby jim a větru stálo cosi v cestě.

Seděl na židli uprostřed pokoje. Hlavu měl opřenou o dlaň, tak moc ho tížily myšlenky. Druhou rukou si pomalu notoval do rytmu hrajícího piana. Jeho dech byl mělký a rychlý. Oči tikaly po podlaze a často sjížděly k oknu. 

Po skončení skladby se rádio nezastavilo a dál hrál jen šum. Nikolay se postavil a zhluboka se nadýchl. Měl na sobě uvázaný černý bavlněný župan, pod kterým bylo staré seprané pruhované pyžamo. Dlouho se neholil a vlasy měl jen zběžně učesané, padaly mu po tváři skoro až k bradě. Jeho mladý obličej zestárl všemi těmi starostmi, i přesto ale nevypadal starší pětadvaceti let.
V pokoji toho moc nebylo. Stůl s dvěma židlemi a na něm rádio. Malá výkladní skřínka s alkoholem a pár knihami. Vedle okna stály velké pendlové hodiny a právě odbíjely půl druhé hodiny ráno.
Mladý muž se natáhl, aby vypnul hrající šum, když v tom hudba znovu naskočila a okno se zřejmě průvanem zabouchnulo. Posadil se tedy znovu na židli, natáhl si nohy a začal se nepřítomně koukat z okna.

Jaký to krásný a klidný večer, že? Máte temné myšlenky příteli, napijte se vody a zkuste to znovu.

Unavený Nikolaj smutně povzdechl a upil z hrníčku, jenž se mu náhle objevil v ruce. Když dopil, zvedl ruku proti světlu, aby zjistil, že má najednou v dlani břitvu. Zavřel oči a když je znovu otevřel, mezi prsty svíral rozbité kapesní hodiny.

Není to tak. Nemáte se čeho bát. Nebo se možná musíte všeho bát! Všechno byste měl zpochybnit. Já už tu brzy nebudu. Nebude tu nikdo, kdo vám zavře okno, až budete chtít skočit. Nikolaji, přichází čas. Ručičky pendlovek se najednou začaly měnit v maličká zrna a pomalu prosýpaly něčím, co teď vypadalo jako velké písečné hodiny. 

Nevzdávejte to. Já odejdu. Budete zas šťastný chlap. Pochopte ale, že na mě nemůžete nikdy zapomenout. Nikdy! A nesmíte mě zkoušet vyhnat ze vzpomínek. Musel byste ze sebe vyhnat život a to přeci nechcete, nebo snad?
Všechna ta úsilí, celá vaše cesta, to vše ztratíte. To nemůžete udělat. Stejně byste začínal od znovu příteli, hm? Musíte se teď rozhodnout správně. Jedině tak vám připadne všechna božská síla. Jedině pak pochopíte tok času. A pak budete sám neporazitelný, nekonečný.

Zjevně zamyšlený mladík natáhl obě ruce k oknu. Tělo mu prosvítalo jako papír. Jeho kůže připomínala jen tenkou blánu. Na rameno mu někdo položil ruku. Letmo na ni pohlédl, ale nedokázal pořádně zaostřit. Dotyk byl zároveň ledový a zároveň žhnoucí jako kuté železo. Nikolay nedokázal rozeznat, zdali mu ruka rameno drtí, nebo se ho vůbec nedotýká. Začala se mu chvět šíje nervozitou, strachem a vzrušením. Nadechl se, jakoby chtěl něco říct.

Nebojte se. Navždy tu budu s Vámi, ačkoli už se nikdy neuvidíme. Všechno se od základů změní. Lidi změní svou víru. Začnou války, ale ihned ustanou, přesně tak, jak jste to viděl ve svých snech. Přijdou čtyři proroci a stovky, možná tisíce lidí se probudí tak jako vy. Zbytek zůstane v nepochopení, budou se bouřit a tápat. Svět už nebude nikdy takový, jaký byl do teď. Zároveň bude velmi blízko tomu, čím byl od prvopočátku.

 „Sebrals mi skoro všechno. Nedokážu rozeznat realitu. Jestli mě ani smrt nevysvobodí, tak mi vem i to poslední. Vem si to!!!“ vykřikl nakonec mladík a spadl na kolena. Cítil jak mu kmitající ruka prostupuje hrudí a chytá srdce. Tep se mu téměř zastavil.

Dveře od pokoje se otevřely a do místnosti vstoupila postarší dáma. Rozsvítila světlo a při pohledu na bezvládně ležícího Nikolaye zalapala po dechu.

„Doufáme, že se vám líbila naše po půlnoční dávka vážné hudby. Jen krátké zpravodajské připomenutí – dnes ve dvanáct hodin v noci, středoevropského času, byla zaznamenána vysoká seismická činnost na čtyřech místech ve stejný čas, po celém světě. Tato malá zemětřesení se odehrála vždy v okolí pyramid. Více informací bohužel zatím nemáme, odborníci se však shodují, že je tato událost nad míru zvláštní a nepravděpodobná“ ozvalo se z potichu hrajícího rádia.