Šťastné a svlečené
‚Pavlíno, jsi na řadě!‘ ozvalo se zpoza
černé záclony. Vysoká hubená striptérka se sehnula k zrcadlu, aby si
naposled zkontrolovala make-up. Tyhle obraz odrážející skla byly tou
nejkritičtější věcí v jejím životě. A že ji soudil kde kdo. Nejenže
pokaždé ukázaly o vrásku navíc, ale fungovaly i jako nemilosrdný mravokárce. Od
malé na hřišti hopkající holčičky, po svlíkající se flundru během jedné
sekundy, to Pavlíně blesklo hlavou, kdykoliv se na sebe při přípravě podívala.
‚Ladies and gentleman, please give a big round of applause to Big tits Alex and welcome on the stage Stacy!‘ zahlásil do mikrofonu dýdžej. Do šatny se vrátila velmi vnadná slečna ‚krev a mlíko‘. Když přišla na molo Pavlína (aka Stacy), dav utichl. ‚Oi, where the fuck did you left your tits darling?‘ křiknul na ni nějaký anglický turista. Hlouček jeho přátel se hurónsky zasmál. Všichni byli oblečeni do stejnokrojů připomínající mužská ohanbí. Procházející sekuriťák skupinku napomenul a Stacy začala tančit. Pár lidí pískalo, několik z nich zatleskalo a někteří vypadali, že nemají daleko od zvracení. Podnik kde pracovala nebyl nějak vyhlášený, a podle toho taky vypadala jeho klientela. Uběhlo několik minut a Pavlína se svlečená vrátila do zázemí. Posadila se do křesla a začala si odličovat obličej.
- „Tak có bejbyy, co ti je tyjo? si nějaká skleslá. Buď hepy né, dyť sou vánoce!“ promluvila vedle sedící slečna, připravující se do akce.
- „Vánoce, vánoce. No právě. Vůbec nemám peníze, furt samý kozy kozy! Když je tam Alex, má kalhotky prachama jak vymalovaný. Já se tu dřu stejně tak a mam prd. Karlík už se těší na stromeček a kapra, to sou další prachy v hajzlu. A to ani nevim, co chce pod ten podělanej stromeček. Vánoce tyvole…“ povzdychla si Pavlína.
- „Ale no taaak, hlavu vzhůru! Stejsy, neblbni a dej si, neblbni a dej si.“ začala si prozpěvovat druhá tanečnice a s veselým úsměvem zabořila nos do předpřipraveného kopečku čehosi, co předtím nadrtila na stole.
‚Ladies and gentleman, please give a big round of applause to Big tits Alex and welcome on the stage Stacy!‘ zahlásil do mikrofonu dýdžej. Do šatny se vrátila velmi vnadná slečna ‚krev a mlíko‘. Když přišla na molo Pavlína (aka Stacy), dav utichl. ‚Oi, where the fuck did you left your tits darling?‘ křiknul na ni nějaký anglický turista. Hlouček jeho přátel se hurónsky zasmál. Všichni byli oblečeni do stejnokrojů připomínající mužská ohanbí. Procházející sekuriťák skupinku napomenul a Stacy začala tančit. Pár lidí pískalo, několik z nich zatleskalo a někteří vypadali, že nemají daleko od zvracení. Podnik kde pracovala nebyl nějak vyhlášený, a podle toho taky vypadala jeho klientela. Uběhlo několik minut a Pavlína se svlečená vrátila do zázemí. Posadila se do křesla a začala si odličovat obličej.
- „Tak có bejbyy, co ti je tyjo? si nějaká skleslá. Buď hepy né, dyť sou vánoce!“ promluvila vedle sedící slečna, připravující se do akce.
- „Vánoce, vánoce. No právě. Vůbec nemám peníze, furt samý kozy kozy! Když je tam Alex, má kalhotky prachama jak vymalovaný. Já se tu dřu stejně tak a mam prd. Karlík už se těší na stromeček a kapra, to sou další prachy v hajzlu. A to ani nevim, co chce pod ten podělanej stromeček. Vánoce tyvole…“ povzdychla si Pavlína.
- „Ale no taaak, hlavu vzhůru! Stejsy, neblbni a dej si, neblbni a dej si.“ začala si prozpěvovat druhá tanečnice a s veselým úsměvem zabořila nos do předpřipraveného kopečku čehosi, co předtím nadrtila na stole.
‚Mamíí,
musíme jít pro kapra, dneska si říkala, že půjdeme pro kapra mamíí. Vstávej, už
je po pohádkách, už můžeme jít. Tady máš jablíčko, obleč se a jdeme.‘ Kolem Pavlíniny postele poskakoval malý, asi pětiletý chlapeček. Všude
okolo byly poházené prázdné placatky, časopisy Žena a život, a na nočním stolku
stál velký černý robertek. Chlapec zřejmě o významu této věci nevěděl, pomůcka
byla totiž oděna do oblečku akční figurky.
Pavlína se vypotácela z postele do kuchyně, opláchla si obličej v umyvadle, vypila sklenici vody a malého panáka vodky, a začala se oblékat. Kdosi párkrát zaťukal na dveře a poté začal dlouze zvonit. Unavená tanečnice si při oblékání punčoch sedla do křesla a pokynula dítěti rukou směrem ke dveřím. „Běž otevřít, to je strejda Jirka“. Klučina se rozeběhl ke vchodu do bytu a bez váhání otevřel.
„Nazdar prcku. Ty vole Pavlíno, nemůžeš ho nechávat jen tak otvírat ne? Co kdybych byl nějakej úchyl, nebo zloděj?“ kroutil hlavou Jiří.
„No, tak bys mi ho vodnes a já bych se konečně v klidu voběsila.“ Zasmála se spoře oděná bruneta a vystrčila Karlíka i Jiřího ze dveří.
„Jdem vy dvě primadony. Máš všechno Kájo? Co ty Jiřino, slušní ti to!“ prohlásila a dala Jiřímu letmý polibek na tvář.
„Z tebe to zas táhne kočko, doufám, že zas nechlastáš.“ Karlík vzal oba dospělé za ruce a vydali se dolů ze schodů.
Pavlína bydlela kousek od Andělu, netrvalo jim tedy dlouho a prodírali se mezi davy lidí, směřující k nákupnímu centru. Ulicemi zněly koledy, na několika místech vonělo trdlo a pečené prase. Před McDonaldem stál na svém tradičním místě velký stánek s kapry. Opodál poskakovala skupinka aktivistů s bannery. ‚Kapr je vražda!‘ ‚Ryba není jídlo, ryba je kámoš‘ pokřikovali. Nebylo to nic platné, každých pět minut se ozvala rána a pak další a další. Kapráři žádnou rybu nešetřili, pokud si ji tedy nechtěl vzít dotyčný domů živou. Pavlína s Jiřím a Karlíkem se postavili do fronty na kapra. Na moment jen stáli v tichu a trpěli mrazivé počasí. Po chvíli začala u krví potřísněného pultu menší potyčka.
„Panáčci, kolik by tak stála dvoukilová rybička, klepnout, vykuchat, stáhnout a naporcovat?“ zeptala se stará paní o berli, stojící první ve frontě.
„Tak vokolo čtyř set milá pani, je to hodně práce, to takhle celý připravit.“
„Čtyřicet? To je nějak málo ne? Alespoň osmdesát“ přeslechla se stařenka.
„ČTYŘI STA KORUN, ne čtyřicet. Přibližně.“ Zvýšil prodejce hlas.
Babička zalapala po dechu. Zvedla hůl do vzduchu a začala mlátit do kovové konstrukce stánku.
„To ste se posrali zloději! To za komunistů… ! Zloději ste posraný!“ začala najednou ječet jako smyslů zbavená. Kaprář se zhluboka nadechl, čapl vykuchanou rybu, na které zrovna pracoval, zvedl ji stařence před obličej a teatrálně přejel nožem přes kapří skřele.
„Bábo fofruj vodsud doprdele, nebo skončíš jak tahle jikernačka! Kazíš nám kšefty, a zdržuješ!“ zamračil se prodejce, pak přeskočil pohledem na telefonujícího manažera stojícího za stařenkou, usmál se a zahlásil : „Tak co to bude pro Vás šéfe?!“
Babička jen zbledla a spěšně zmizela v mase kolemjdoucích lidí. „Stáhnout, vykuchat, a vosmažíte si ho už sami? Šťastný a veselý tyvole,“ pronesl druhý rybář, lovící síťkou v kádi.
„Tak to vidíš Jiřino, jak se ty lidi k sobě chovaj. Vánoce nevánoce, všichni sou jen slintající hovada co tě chtěj vohnout nebo tě chtěj vohnout aspoň vo prachy.“ Utrousila Pavlína při pohledu na celou situaci.
„Ale zlatíčko, ty jsi ještě hlavou v práci viď? Ničí mě to. Mě, Tebe i malýho. Co z něj při takovym vzoru vyroste? No?“ opáčil Jiří.
„Hm a co s tim mám jako dělat. Máš pro mě snad ňákou práci? Všude platěj almužnu. Víš kolik stojí živit tohle pískle? A byt a vůbec všechno.“ Pavlína ani nezvedla hlavu od telefonu, jen zklamaně kroutila hlavou.
„Říkám Ti to pořád, poď pracovat k nám. Budeš chvíli pomáhat všem ve štábu a co ty víš, třeba se z tebe nakonec stane maskérka. Nebo třeba herečka, no nebylo by to super?“ Fronta se posunula a Karlík se rozběhl ke kádím, aby začal ručičkou čeřit vodu a nahánět kapry.
„Nic ve zlym Jirko, ale ne každej se prokouří štábem až k režisérovi. Sice se svlíkám za prachy, ale tím to končí.“ Pronesla Pavlína a podívala se na prodejce kaprů, který zůstal na pár sekund oněmělý, po zaslechnutí části jejich rozhovoru.
„No dovol Pavlíno! Ten režisér je můj přítel a jmenuje s Pierre! A to že se to na dotočný trochu zvrhlo s klukama z castingu, to se prostě stává.“ Rozhodil Jirka rukama.
Kaprář zvedl jedno obočí a zhluboka se nadýchl. Vypadalo to, jakoby si připravil dlouhý proslov k tomu, co právě zaslechl, nakonec z něj ale vypadlo jen: „Chcete Kapra?“
„Jo jednoho ňákýho fakt malýho a živýho. Pro mladýho do vany, já to nejim. Jestli mu ho pomůžete vybrat.“ Odpověděla Pavlína.
Prodejce chvíli koukal do kádě, popostrčil pár kaprů dolů pod hladinu, zřejmě protože už se přetáčeli na břicho, vytáhl rybu a ukázal ji Karlíkovi. Ten si ji párkrát pohladil, Pavlína zaplatila a všichni se vydali na cestu domů. Při procházení vedle nákupního centra dostala tanečnice do ruky leták. ‚Druhá šance! Profesionální rekvalifikační kurzy. Po absolvování okamžité uplatnění. Už od 40.000 kč‘ stálo na malém kusu fotopapíru. Karlík hlídající kapra, si s rybou po cestě povídal.
Když došli domů, Jiří dal napouštět vanu. Pavlína uvařila kávu, sedli si ke konferenčnímu stolku a chvíli jen tak odpočívali.
„Dám ti těch dvacet tisíc a budu klidně s Pierrem hlídat malýho, když si ten kurz uděláš. Dodělej měsíc v klubu a už nikdy víc. Co ty na to?“ prohodil Jiří do ticha. Tanečnice nejdřív otočila oči v sloup, pak ale sjela pohledem na leták a povzdechla si.
„Víš, že jsi nejlepší Jiřino? Tak jo. Já do toho pudu. Začnu novej život. Kvuli sobě. Kvuli Karlíkovi!“
Pavlína se vypotácela z postele do kuchyně, opláchla si obličej v umyvadle, vypila sklenici vody a malého panáka vodky, a začala se oblékat. Kdosi párkrát zaťukal na dveře a poté začal dlouze zvonit. Unavená tanečnice si při oblékání punčoch sedla do křesla a pokynula dítěti rukou směrem ke dveřím. „Běž otevřít, to je strejda Jirka“. Klučina se rozeběhl ke vchodu do bytu a bez váhání otevřel.
„Nazdar prcku. Ty vole Pavlíno, nemůžeš ho nechávat jen tak otvírat ne? Co kdybych byl nějakej úchyl, nebo zloděj?“ kroutil hlavou Jiří.
„No, tak bys mi ho vodnes a já bych se konečně v klidu voběsila.“ Zasmála se spoře oděná bruneta a vystrčila Karlíka i Jiřího ze dveří.
„Jdem vy dvě primadony. Máš všechno Kájo? Co ty Jiřino, slušní ti to!“ prohlásila a dala Jiřímu letmý polibek na tvář.
„Z tebe to zas táhne kočko, doufám, že zas nechlastáš.“ Karlík vzal oba dospělé za ruce a vydali se dolů ze schodů.
Pavlína bydlela kousek od Andělu, netrvalo jim tedy dlouho a prodírali se mezi davy lidí, směřující k nákupnímu centru. Ulicemi zněly koledy, na několika místech vonělo trdlo a pečené prase. Před McDonaldem stál na svém tradičním místě velký stánek s kapry. Opodál poskakovala skupinka aktivistů s bannery. ‚Kapr je vražda!‘ ‚Ryba není jídlo, ryba je kámoš‘ pokřikovali. Nebylo to nic platné, každých pět minut se ozvala rána a pak další a další. Kapráři žádnou rybu nešetřili, pokud si ji tedy nechtěl vzít dotyčný domů živou. Pavlína s Jiřím a Karlíkem se postavili do fronty na kapra. Na moment jen stáli v tichu a trpěli mrazivé počasí. Po chvíli začala u krví potřísněného pultu menší potyčka.
„Panáčci, kolik by tak stála dvoukilová rybička, klepnout, vykuchat, stáhnout a naporcovat?“ zeptala se stará paní o berli, stojící první ve frontě.
„Tak vokolo čtyř set milá pani, je to hodně práce, to takhle celý připravit.“
„Čtyřicet? To je nějak málo ne? Alespoň osmdesát“ přeslechla se stařenka.
„ČTYŘI STA KORUN, ne čtyřicet. Přibližně.“ Zvýšil prodejce hlas.
Babička zalapala po dechu. Zvedla hůl do vzduchu a začala mlátit do kovové konstrukce stánku.
„To ste se posrali zloději! To za komunistů… ! Zloději ste posraný!“ začala najednou ječet jako smyslů zbavená. Kaprář se zhluboka nadechl, čapl vykuchanou rybu, na které zrovna pracoval, zvedl ji stařence před obličej a teatrálně přejel nožem přes kapří skřele.
„Bábo fofruj vodsud doprdele, nebo skončíš jak tahle jikernačka! Kazíš nám kšefty, a zdržuješ!“ zamračil se prodejce, pak přeskočil pohledem na telefonujícího manažera stojícího za stařenkou, usmál se a zahlásil : „Tak co to bude pro Vás šéfe?!“
Babička jen zbledla a spěšně zmizela v mase kolemjdoucích lidí. „Stáhnout, vykuchat, a vosmažíte si ho už sami? Šťastný a veselý tyvole,“ pronesl druhý rybář, lovící síťkou v kádi.
„Tak to vidíš Jiřino, jak se ty lidi k sobě chovaj. Vánoce nevánoce, všichni sou jen slintající hovada co tě chtěj vohnout nebo tě chtěj vohnout aspoň vo prachy.“ Utrousila Pavlína při pohledu na celou situaci.
„Ale zlatíčko, ty jsi ještě hlavou v práci viď? Ničí mě to. Mě, Tebe i malýho. Co z něj při takovym vzoru vyroste? No?“ opáčil Jiří.
„Hm a co s tim mám jako dělat. Máš pro mě snad ňákou práci? Všude platěj almužnu. Víš kolik stojí živit tohle pískle? A byt a vůbec všechno.“ Pavlína ani nezvedla hlavu od telefonu, jen zklamaně kroutila hlavou.
„Říkám Ti to pořád, poď pracovat k nám. Budeš chvíli pomáhat všem ve štábu a co ty víš, třeba se z tebe nakonec stane maskérka. Nebo třeba herečka, no nebylo by to super?“ Fronta se posunula a Karlík se rozběhl ke kádím, aby začal ručičkou čeřit vodu a nahánět kapry.
„Nic ve zlym Jirko, ale ne každej se prokouří štábem až k režisérovi. Sice se svlíkám za prachy, ale tím to končí.“ Pronesla Pavlína a podívala se na prodejce kaprů, který zůstal na pár sekund oněmělý, po zaslechnutí části jejich rozhovoru.
„No dovol Pavlíno! Ten režisér je můj přítel a jmenuje s Pierre! A to že se to na dotočný trochu zvrhlo s klukama z castingu, to se prostě stává.“ Rozhodil Jirka rukama.
Kaprář zvedl jedno obočí a zhluboka se nadýchl. Vypadalo to, jakoby si připravil dlouhý proslov k tomu, co právě zaslechl, nakonec z něj ale vypadlo jen: „Chcete Kapra?“
„Jo jednoho ňákýho fakt malýho a živýho. Pro mladýho do vany, já to nejim. Jestli mu ho pomůžete vybrat.“ Odpověděla Pavlína.
Prodejce chvíli koukal do kádě, popostrčil pár kaprů dolů pod hladinu, zřejmě protože už se přetáčeli na břicho, vytáhl rybu a ukázal ji Karlíkovi. Ten si ji párkrát pohladil, Pavlína zaplatila a všichni se vydali na cestu domů. Při procházení vedle nákupního centra dostala tanečnice do ruky leták. ‚Druhá šance! Profesionální rekvalifikační kurzy. Po absolvování okamžité uplatnění. Už od 40.000 kč‘ stálo na malém kusu fotopapíru. Karlík hlídající kapra, si s rybou po cestě povídal.
Když došli domů, Jiří dal napouštět vanu. Pavlína uvařila kávu, sedli si ke konferenčnímu stolku a chvíli jen tak odpočívali.
„Dám ti těch dvacet tisíc a budu klidně s Pierrem hlídat malýho, když si ten kurz uděláš. Dodělej měsíc v klubu a už nikdy víc. Co ty na to?“ prohodil Jiří do ticha. Tanečnice nejdřív otočila oči v sloup, pak ale sjela pohledem na leták a povzdechla si.
„Víš, že jsi nejlepší Jiřino? Tak jo. Já do toho pudu. Začnu novej život. Kvuli sobě. Kvuli Karlíkovi!“
Jiří se pousmál. „Já ti ty peníze teda zejtra pošlu, po novym roce se tam můžeš
přihlásit. A mezitím ti najdu nějakou brigádu u nás, co ty na to?“ Pavlína
vstala a Jiřího objala.
Manažer klubu poslal Stacy na ‚obhlídku‘. Tak
se říkalo tomu, když musela tanečnice procházet klubem a oslovovat zákazníky.
Děvčata nabízela soukromé tanečky, zvala pány na skleničku, nebo prodávala
balíčky soukromého tance a zlevněného Champagne. Pavlína tyhle pochůzky
nesnášela, buď se ji nikdo neujmul, nebo vždy narazila na totální pitomce.
Při procházení uličkami rudě osvětlené místnosti zavadila pohledem o slušně vypadajícího čtyřicátníka ve vybledlém béžovém saku. Přitančila k němu, objala ho okolo ramen, nahnula se k jeho uchu a zašeptala : „Nazdar fešáku, co takhle soukromej taneček? Jenom ty a já, můžeš šahat kam chceš.“ Muž ji od sebe odtáhl, aby se podíval na její tvář.
„Chci tvrdě píchat!“ odsekl. Z jeho dechu bylo cítit pivo a cigarety.
„Takhle to tady ale nefunguje kanče. My jsme jinej podnik. Ale nech mě Ti zatančit. Uvidíš, že tos eště nezažil.“ Stacy se snažila udržet svůdný pohled, ale pochopila, že narazila na dalšího idiota.
„Tak poď ty krávo, ty uvidíš cos ještě nezažila.“ Hrubián ji popadl za ruku a odtáhl do nejbližší kabinky. Pavlína si nestihla ani pořádně uvědomit co se stalo. Během pár sekund byla opřená o malou sedačku a zezadu do ni přirážel cizí chlap. Pod krkem měla krátkou čepel vystřelovacího nože. Vše se událo v oparu konfuze a strachu. Najednou seděla v onom křesle, chlap si natahoval kalhoty a vyhodil před ni něco na zem. „Jestli o tom někde cekneš krávo, tak si tě najdu a rozpářu tě, rozumíš?!“ zavrčel násilník a zmizel.
Nechápala co se stalo. Hlavou ji problikla vzpomínka na kapráře a vykuchanou rybu. Sehnula se a sebrala ze země malý balíček. Dvacet tisícikorunových bankovek. ‚Už to nikdy nebudu muset dělat,‘ problikla ji hlavou myšlenka na lepší budoucnost.
Při procházení uličkami rudě osvětlené místnosti zavadila pohledem o slušně vypadajícího čtyřicátníka ve vybledlém béžovém saku. Přitančila k němu, objala ho okolo ramen, nahnula se k jeho uchu a zašeptala : „Nazdar fešáku, co takhle soukromej taneček? Jenom ty a já, můžeš šahat kam chceš.“ Muž ji od sebe odtáhl, aby se podíval na její tvář.
„Chci tvrdě píchat!“ odsekl. Z jeho dechu bylo cítit pivo a cigarety.
„Takhle to tady ale nefunguje kanče. My jsme jinej podnik. Ale nech mě Ti zatančit. Uvidíš, že tos eště nezažil.“ Stacy se snažila udržet svůdný pohled, ale pochopila, že narazila na dalšího idiota.
„Tak poď ty krávo, ty uvidíš cos ještě nezažila.“ Hrubián ji popadl za ruku a odtáhl do nejbližší kabinky. Pavlína si nestihla ani pořádně uvědomit co se stalo. Během pár sekund byla opřená o malou sedačku a zezadu do ni přirážel cizí chlap. Pod krkem měla krátkou čepel vystřelovacího nože. Vše se událo v oparu konfuze a strachu. Najednou seděla v onom křesle, chlap si natahoval kalhoty a vyhodil před ni něco na zem. „Jestli o tom někde cekneš krávo, tak si tě najdu a rozpářu tě, rozumíš?!“ zavrčel násilník a zmizel.
Nechápala co se stalo. Hlavou ji problikla vzpomínka na kapráře a vykuchanou rybu. Sehnula se a sebrala ze země malý balíček. Dvacet tisícikorunových bankovek. ‚Už to nikdy nebudu muset dělat,‘ problikla ji hlavou myšlenka na lepší budoucnost.
Uběhlo několik týdnu. Jiří se snažil Pavlíně
dovolat, ale marně. Peníze už ji poslal a očekával od ní nějaké novinky. Seděl
zrovna na Malé Straně ve své oblíbené kavárně, když za sebou uslyšel známý
hlas. ‚Dvojité latté, extra mlíko
prosim‘. Věděl, že přesně tuhle napodobeninu kávy má ráda Pavlína. Počkal
až si sedne a přisedl si k ní.
„Ježiš ty vole já se tě lekla! Čau Jiřino.“ Vyhekla tanečnice. Vzápětí si rychle začala oblékat bundu.
„Myslíš si, že jsem ale úplně blbej Pavlíno?!“ zvedl Jiří hlas. Chvíli na sebe oba koukali. Pavlína si pak sundala bundu a se sklopeným zrakem odhalila nový dekolt. Krásná řeznická práce, prsa číslo čtyři. „Tak já ti pučim peníze, abys už nemusela pracovat v tom stupidnim podniku a ty si ty krávo koupíš nový kozy? No to snad.“ Rozhořčil se Jiří, ale tanečnice vypadala, že ho tak nějak neposlouchá. Koukala mu přes rameno směrem k východu.
„Víš Jirko, to je složitý. Prosimtě můžeš teď jít? Já tady na někoho čekám a on by asi nebyl rád, kdyby tě tu se mnou viděl.“ Ve chvíli, kdy Pavlína větu dořekla, se ve dveřích objevil celkem pohledný čtyřicátník ve vybledlém béžovém saku.
„Ježiš ty vole já se tě lekla! Čau Jiřino.“ Vyhekla tanečnice. Vzápětí si rychle začala oblékat bundu.
„Myslíš si, že jsem ale úplně blbej Pavlíno?!“ zvedl Jiří hlas. Chvíli na sebe oba koukali. Pavlína si pak sundala bundu a se sklopeným zrakem odhalila nový dekolt. Krásná řeznická práce, prsa číslo čtyři. „Tak já ti pučim peníze, abys už nemusela pracovat v tom stupidnim podniku a ty si ty krávo koupíš nový kozy? No to snad.“ Rozhořčil se Jiří, ale tanečnice vypadala, že ho tak nějak neposlouchá. Koukala mu přes rameno směrem k východu.
„Víš Jirko, to je složitý. Prosimtě můžeš teď jít? Já tady na někoho čekám a on by asi nebyl rád, kdyby tě tu se mnou viděl.“ Ve chvíli, kdy Pavlína větu dořekla, se ve dveřích objevil celkem pohledný čtyřicátník ve vybledlém béžovém saku.
Komentáře
Okomentovat