Ženy při nás stojí, nejen když nám stojí

V kavárně bylo rušno, ale i přesto do sebe všechno hezky zapadalo. Jemné jazzové pozadí, cinkání hrníčků, pár ukřičených dětí a latté maminky, které byly jako vždy o něco hlasitější, než bylo nutné. Dvě servírky se usmívaly upřímným ale unaveným úsměvem. Kličkovaly mezi stoly s ladností baletních tanečnic. Nebo to takhle alespoň Tomášovi připadalo. Možná to bylo tím, že v sobě měl ve tři odpoledne třetí sklenici rumu, možná už si celou tu kavárenskou scénu moc zidealizoval.

Místnost o deseti stolcích byla plná odpoledního slunce. To se odráželo od barevných pokojových doplňků a vitrín na dezerty. Z oken bylo vidět na dlážděné ulice staré Prahy, malý kostelík s ještě menším parkem a na tramvajovou zastávku. 

Dveře do kavárny se pootevřely a dovnitř vklouzlo drobné plavovlasé děvče jménem Líza. Tomáš zvedl ruku jak ve školní lavici, čímž na sebe upoutal pozornost nově příchozí i servírky. Pokrčil rameny, ukázal na prázdnou sklenici a s úsměvem kývnul na bar. Pak úsměv ještě o něco víc protáhl a pohybem prstu naznačil, kam má Líza jít.

U stolu se přátelsky objali. Posadili se naproti sobě a slečna si zkušenými pohyby stáhla vlasy do culíku. Objednala si vodu a překapávanou kávu, kterou někdo inovativní začal v této dekádě nazývat “batch brew”. Černovlasému ležérně vysedávajícímu chlapci naproti ní přistála na stole další sklenka rumu. 

“Kolikátou máš?” Zeptala se. Tomáš zvedl čtyři prsty.

“Neměl bys tolik pít, budou se ti třást ruce.”

“Ba naopak, uklidňuje mě to. A hlavně mám volno, tak co.” Pokrčil rameny a opláchl si rty v rumu. Chvíli na sebe potichu koukali.

“Já ti do toho kecat nechci, ale nebudeš vždycky mladej. Jednou tě to dožene. Jak se máš? Všechno v pohodě?” Líza nasadila jemný empatický hlas a uvelebila se v křesle.

“Když tě vidím, mám se krásně. Ale asi to jde no. Včera jsem dosochal dalšího čůrajícího chlapečka. Už mě tyhle kšefty nebavěj. Začíná mi připadat divný dělat pořád samý tlustý nahatý děti. Chčijící.”

“Máš kouzelný ruce Tome, cokoliv, co uděláš, je rarita. Dáváš tomu duši, je jedno, co to je.”

“Mně to ale nějak nedává smysl” opáčil mladý muž a znaveně sepnul rty.

“Jo, nedává to smysl, většina toho, co děláš, nedává smysl.” řekla Líza vážným tónem.

Tomáš se zaklonil a s údivem zvedl obočí. Nebyl zvyklý, když jeho práci zpochybňoval někdo jiný. Jeho křehké umělecké ego se rádo litovalo, ale na to měl právo jen on.

“Kluci totiž často čůraj nahoru. Jste už odmalička celkem nemehla. Občas se divim, že víte, kam ho strčit, když na to přijde,” pokračovala Líza. Oba se uchechtli.

“Jak to myslíš?” Zeptal se jí.

“Obrazně. Když ještě nechodíte očůrávat každou zeď a trávník, nosíte plenky. No a je docela známý, že pokud vám maminka nebo tatínek při přebalování neupraví pindíka tak, aby směřoval dolu, vznikne problém. Jak si tak pohodlně ležíte a po Freudovsku přemejšlíte, že tím žezlem mezi nohama budete kralovat celýmu světu, přijde to na vás a začnete čůrat. No a plenky těsní jen u nohaviček. V leže si teda prakticky začnete čůrat na břicho a dojde i na to, že je větší proud a vy si vítězoslavně namočíte prakticky všude, obličej nevyjímaje.”

Tomáš se smíchy zakuckal. Po pár sekundách se ale zamyslel a skleněným pohledem se zakoukal mezi maminky s kočárky.

“Tak takhle to je. Vy nám dáte život a pak se už od samotnýho začátku smějete a pozorujete, jak si dokážeme chcát po štěstí?” Zeptal se a stále hleděl do prostoru.

“My vás tu prvotně hlídáme, protože na světě neni dost hydrantů. Tak abyste se pak vzájemně všichni nepokousali. Ale v něčem máš pravdu,” zvedla hrneček a elegantně upila kávu “hodně z vás si po sobě močí mnohem dýl, než byste museli. Podívej se na sebe. Jsi zdravej, máš silný šikovný ruce, pořád ti to celkem myslí a stejně se tu při odpoledni opíjíš a fňukáš, že musíš sochat andělíčky. To jste vy umělci. Prostě potřebujete trpět, i když je na světě krásně.” Pokrčila rameny. Tomáš se na ni přátelsky zamračil.

“Víš, že jsi úžasná i ve chvíli, kdy zrovna nejsi nahá?” Pokusil se obrátit situaci.

“Víš, že zníš ještě smutnějc, když se chováš jako idiot?” Zakroutila Líza hlavou.

Ke stolu se opatrně přiblížila servírka. Sehla se pro prázdnou karafu a polohlasem se zeptala, jestli by si někdo u stolu ještě něco přál.

“Z těch tvejch keců mi děsně stojí péro.” Opáčil Tomáš s upřímným úsměvem vteřinu po tom, co číšnice domluvila. Ta sebou cuknula a s lehknutím zatajila dech. 

“Omlouvám se slečno, trochu přebral, dejte nám prosím účet.” Promluvila Líza tichým hlasem a jemně pohladila obsluhující po hřbetu ruky. Ta se v mžiku vypařila. U pár okolních stolů zavládlo trapné ticho, ale po chvíli se zase rozehrála hudba z cinkotu sklenic a zbytečně hlasitých drbů. Tomáš sklopil hlavu.

“Jsi na sebe pyšnej? Kdybych tě neznala tak dlouho, chrstla bych ti kafe do klína a zmizela bych. Ale ráda tě vidím.”
Vstala, obešla stůl, naklonila se k němu a dala mu procítěnou pusu na tvář. Rukou mu přitom pohladila rozkrok.

“A k tý tvojí prupovídce… Já vím. Tak si ho radši zastrč na správnou stranu, ať se zase nepomočíš.”

Tomáš ji políbil na krk. 

“Kdybys tu nebyla, celej život bych si chcal na xicht.” Odpověděl.