Kéž bys polykala domýšlivost

Sedne si a poslechne si mou báseň.
Žvásty o hloubce života.
Pseudointelektuální rozbor lásky.
Klekne si a spolyká veškerou mou vášeň.
Vzduchem zní intenzivní vzdychy a poslední minuta,
kdy krása letí do úst a mezi vlásky.

A v nenávratnu mizí ta chvíle spojení,
tiše na sebe hledíme, je to trapné.
Utírá si pusu.
Na očích jí vidím, jak dochází k pochopení,
že texty mé poezie jsou hloupé.
Hm, já myslím, že je to otázka vkusu.

Zapálí si cigaretu jak vyžilá Francouzka
Koukáme si do navzájem do očí
oba přemýšlíme, kdo z nás je pozér.
Já, prázdný kocour, co už nemrouská,
hrdina, co smočí,
a odhalí svůj prohnilý charakter.

Ale veškeré opovržení a tíha mizí,
když se usměje, vstane a pohladí mě.
Poví mi, ať čtu dál.
Jenom její duše se dnes ukázala ryzí.
A já neustál svou domýšlivou krizi.